Jedna z absolventek prvního ročníku vzdělávacího programu BOJ O JOB, influencerka Simona Zvelebilová, pro nás (nebo spíš pro vás) na následujících řádcích shrnula, jak program probíhal a co jí účast v něm dala.Pojďte si počíst!

Simoniny upřímné zpětné vazby si velmi vážíme a děkujeme za ni!

Pro čtenáře ještě podotýkáme, že jde o autorčin osobní pohled, odrážející její potřeby a preference. Proto věříme, že nikdo určité postřehy nebude brát jako výtky nebo dogmata.

Počáteční obavy

    Přiznám se, že jsem váhala, jestli se do projektu přihlásit. Spadala jsem sice do cílové skupiny, ale měla jsem už delší dobu rozložené studium a byla jsem (a vlastně pořád jsem) ve fázi, kdy mi všechno jde pomalu a nic nepotřebuji víc než klid. Navíc jsem si nebyla jistá, zda do sociálních služeb patřím a zda tam chci být, a nechtěla jsem zabírat místo vhodnějším. Myslela jsem si, že nejsem pro projekt dost dobrá a že určitě zklamu. Zároveň jsem se obávala spolupracovat s dalšími nevidomými vč. Organizátorů, poněvadž vím, jak se sami lidé se zrakovým postižením umějí jeden s druhým srovnávat a mít vůči sobě navzájem předsudky. Nakonec jsem se však odhodlala s tím, že když se mi to nebude líbit, jsem dost silná, abych to vydržela, a když se nebudu líbit já, nedá se nic dělat. Tak trochu jsem doufala, že bude přeplněná kapacita a že mi třeba nezavolají.

    Že mé obavy byly neoprávněné, jsem pochopila už na úvodním setkání. Od začátku mezi námi panovala velmi přátelská atmosféra a sedli jsme si i jako skupina. Toto nastavení nám vydrželo až do konce projektu. Seznamovací den byl za mě velmi dobře sestaven: organizační věci a bohatý prostor na představení a sdílení dopoledne, a odpoledne pár interaktivních seznamovacích her, abychom neusnuli a dobře si zapamatovali jména. Zkrátka aktivity, vhodné pro odbourání případných bloků. Jakmile to začalo, pochopila jsem, že tady mi bude dobře.

Hodnocení jednotlivých částí projektu

Gerontologie rychle, spolehlivě, prakticky

Následující vzdělávací část byla takovým malým, ovšem velmi praktickým a interaktivním opakováním z gerontologie. Jen víc zaměřeným na praxi – na to, jak tomu seniorovi vlastně je, s čím se potýká a co potřebuje. A také kdo o něj jak pečuje, kolik toho je a kde bychom v tom mohli být my. Za mě to byla dobrá výbava pro práci se seniory, v mém případě hlavně pro zvýšení sebevědomí, že bych to díky postřehům z praxe mohla zvládnout a že by se tam někde mohlo najít místečko i pro mě. Že bych se možná měla přestat zaměřovat na pozici sociálního pracovníka, a místo toho se zamyslet, jestli by mé znalosti nešly využít a rozvinout i jiným způsobem (což rozhodně nevnímám jako jejich degradaci – v praxi spíš naopak).

Jak konkrétně dělají šaty člověka?

    S oblékáním jsem si moc nerozuměla. Módní stylistka byla připravena spíš na zpětnou vazbu ve smyslu „co můžeme ještě udělat, abychom vynikli“, zatímco mně by se více líbilo „co se stane, když nevyniknu, proč tady můžu zůstat sama sebou a tady už ne“. Když mi vidící řekne, že bych svůj vzhled mohla zlepšit ještě tak a tak, nemůžu si být tak docela jistá, jestli je to ještě v souladu s mými hodnotami. Např. rozumím tomu, že pokud budu nosit volné, pytlovité oblečení, může to uškodit mému celkovému dojmu. Jestliže mi ale vidící řekne, že bych mohla nosit pásek jako doplněk k šatům, nejsem si jistá, zda je to ještě v souladu s mou potřebou nebýt atraktivní pro muže, kteří mě uvidí. Myslím si ale, že jsem jediná, kdo to takhle cítil, a že to souvisí s mojí povahou. Potřebovala bych ještě tak jeden, dva podobné workshopy, abych si zvládla říct o způsob, kterým to dokážu lépe zpracovat.

    Vím ale, jak působí společenské oblečení, které mám ve skříni, a co bych tak zhruba měla dokoupit, abych v práci vypadala k světu. A vymyslela jsem konkrétně pro sebe i jedno prosté šalamounské řešení: jednoduše se na místě činu zeptat na dress code, a mít tak jistotu, že nebudu oblečená výrazně jinak než mí kolegové. Možná se pak dovím, že to nemusím řešit vůbec, jako se mi to stalo na stáži. Myslím, že kdyby mi teď zemřeli vidící rodinní příslušníci, asi bych si dokázala obstojně vybavit šatník. Takže jsem si přeci jen něco odnesla.

S podporou nejdál dojdeš

    Velmi oceňuji workshop s personalistou, který má zkušenost se ziskovým i neziskovým sektorem. Nejen z něj si odnáším dojem, že hledání práce je, stejně jako mnohé další oblasti lidského života, spíše než boj s předsudky takové pexeso, kdy se sejdou lidé a představy, sedne si to a bude to k sobě pasovat. Lepší strategií než přemýšlet, co všechno neumím a že mě určitě nikdo nevezme, protože se říká, že …, je snažit se k sobě najít shodnou kartu. Vím, výsledek může být v obou případech stejný. Jen ten proces se pak jeví jako kreativnější a radostnější. Což má pochopitelně za následek vyšší sebevědomí, lepší kvalitu života, a ve výsledku větší produktivitu a činorodost.

    Personalista se na nás vůbec nedíval jako na potenciální uchazeče, se kterými bude více práce, nýbrž jako na rovnocenné partnery. Zatímco vidící okolí nás někdy varuje, že když budeme příliš dlouho studovat nebo se jinak připravovat na budoucí povolání, zaměstnavatelé vzniklou díru v životopise neocení, tady s tím nebyl žádný problém. Nevěděla jsem, že vůbec smím brát ohled na své hodnoty, jako např. potřeba mít ohraničenou pracovní dobu, být ve večerních hodinách sama se sebou a s rodinou apod. Sice jsem si je napsala už do přihlášky, ale to jen proto, že jsem navzdory informacím od okolí měla naději, že bych to přeci jen mohla mít podle sebe. A ta naděje se teď jaksi zhmotnila …

    Poněkud mě překvapila informace, že bude působit lépe, když se nevidomý uchazeč o zaměstnání po předchozí domluvě nechá personalistou vyzvednout před budovou, než když dorazí s doprovodem. Domnívala jsem se, že je tomu přesně naopak, poněvadž v prvním případě okamžitě vyvolám dojem, že se mnou bude příliš mnoho práce, zatímco v tom druhém jsem si vše zařídila sama a nikdo z organizace se o mě nemusel starat. Personalista mi to vysvětlil tak, že existuje rozdíl mezi pomocí a podporou, takže zatímco pomoc onou překážkou skutečně být může, poskytnutí podpory by mělo být samozřejmé. Toto praktické rozdělení mi pomáhá i v dalších oblastech života, jelikož je pro mě najednou jednodušší něco potřebovat. Např. bych si troufla doptat se v jednodušším interiéru, což jsem sice i dříve technicky uměla, nicméně to pro mě nebylo přirozené. Když si ale řeknu, že vlastně nic extra nechci – že jsem normální člověk a to, co přijímám, není pomoc, nýbrž podpora, je hned všechno jednodušší.

    Na stáži jsem si rovnou ověřila, že to funguje: když jsem do domova dorazila samostatně a v rámci běžného small talku sdílela s dočasnými kolegy pár zážitků s nepravoúhlými ulicemi, popisem od Navigačního centra SONS a prozatím krkolomnou prací s navigací, nikdo se ani nepozastavil nad tím, že je pro mě v důsledku špatné paměti, absence navigace či popisu a překážek v podobě vozíků a jiného vybavení obtížné zorientovat se v budově. (Samozřejmě jsem v rámci small talku nezapomněla dodat, že kdyby mé působení v domově trvalo déle, vše potřebné bych se naučila.)

    Ale za ty chodce s doprovodem se budu stejně bít, abychom měli zachovanou možnost volby pro ty, kteří se na určitý level samostatného bloumání dočasně či celoživotně necítí, ovšem jinak by byli nepostradatelnými zaměstnanci. Na individualitě každého z nás byl přeci postaven celý projekt. Jen by se to mělo dělat důstojně a nevidomý by neměl být pasivní – to je celé.

Firma je smečka bez ohledu na handicap

    Neméně pozitivně na mě zapůsobil i workshop na téma Komunikace a týmová spolupráce. Dověděla jsem se, že podivné chování k nováčkovi v zaměstnání či nedostatečně odůvodněné odmítnutí zaměstnavatelem nemusí se zdravotním postižením vůbec souviset. Banalita? Možná, ale ne každému z nás by to došlo. Pořád je nám vtloukáno do hlavy, jak vůči nám zaměstnavatelé mají předsudky a jak nás společnost nechce. Kolik z nás se někdy zamyslelo nad otázkou, zda tyto naše předsudky o předsudcích někdy nejsou jediným mechanismem, jenž toto pomyslné soukolí ještě setrvačností drží v chodu? Nechci zlehčovat předsudky ze strany majoritní společnosti a tvrdit, že nejsou. Jen si myslím, že musíme začít u sebe a chovat se, jako by nebyly – dopředu je nepředpokládat.

    Z workshopu si kromě nejedné zajímavosti o fungování trhu práce a pracovního týmu odnáším i povzbudivou skutečnost, že neohrabaní jsou všichni – nejen já. Díky praktickému předvedení ještě praktičtějšího konceptu zpětné vazby vs soudu cítím větší jistotu v komunikaci a myslím, že bych poznala, kdy někdo do práce tahá osobní záležitosti a kdy poskytuje legitimní zpětnou vazbu. Podle mě mohou podobné workshopy pro nejednoho účastníka představovat odrazový můstek k přirozenějšímu sebepojetí a sebeprezentaci – nepůjdu tam s pocitem, že jsem nevidomá uchazečka o práci, která musí té majoritě dokázat, že to přece taky umí. Prorážet si takhle své místo na Slunci mi ve výsledku připadá mnohem komplikovanější a méně autentické, než když si ho půjdu prorážet jako já, které je to, ono, tamto a taky nevidomé. Lektorka nevěděla, jak jednat s nevidomými, ale ve výsledku na ní žádné obavy nebyly poznat. Tak proč bych se já měla stydět za to, že nemám zkušenost s nějakou konkrétní situací?

    A jeden bonus na závěr – dověděla jsem se, jak komunikovat své limity a potřeby tak, aby je rozumný zaměstnavatel respektoval (např. že nechci pracovat pod tlakem).

Vědět, co všechno ta technika umí

    Díky počítačovému workshopu jsem se zdokonalila v používání již známých aplikací (např. vyhledávání v e-mailu, práce s revizemi a komentáři v dokumentu apod.) a získala některé nové kompetence a návyky (práce s Google dokumenty, Google kalendář, cloudová úložiště). Ne že bych se všechno hned naučila a začala to v praxi používat, ale vím, že to existuje, na jakém principu to funguje a kde si to oprášit. Nebýt workshopu, nevěděla bych, že Google dokument lze přečíst i s odečítačem obrazovky. Během celého studia jsem žila v domnění, že to nelze, jelikož jsem nevěděla o nutnosti použít pár počátečních nastavení. Nebýt nabytých znalostí a získaných materiálů, nejspíš bych případnému zaměstnavateli tvrdila, že nejde něco, co ve skutečnosti jde. Díky workshopu ale vím, že pokud něco nebudu umět zprovoznit, měla bych se nejprve zeptat na místech, kde jsem už zvyklá pokládat technické dotazy. Stejně tak vím, na koho se obrátit, pokud při přijetí k novému zaměstnavateli zjistím, že není přístupná nějaká veřejnosti nepřístupná aplikace v rámci organizace. Oceňuji i zkušenosti lektorů z praxe, přesto (nebo právě proto) že nebyly prvoplánově součástí workshopu.

    Do budoucna bych se nebála rozšíření této vzdělávací části o informace o procesu úpravy pracovního místa (na koho se obrátit, pokud např. získám zaměstnání a firma mi bude pořizovat kompenzační pomůcky, jak probíhá proces přizpůsobení pracovního místa, o co si z technického hlediska lze říct apod.). Mě např. vůbec nenapadlo, že bych při seznamování s novou aplikací mohla požadovat delší čas na adaptaci s tím, že pokud jej nedostanu, zřejmě nejsme se zaměstnavatelem ta správná dvojice karet onoho pomyslného pexesa. Myslela jsem, že když už mě někam přijmou, měla bych „držet hubu a krok“, snažit se vyrovnat vidícím kolegům a nedávat najevo, že jsou pro mě nové věci obtížnější a zpočátku mi trvají déle. Takový postoj by podle mě do budoucna mohl vést k nedorozuměním mezi mnou a zaměstnavatelem nebo mému zbytečnému přepracování a/nebo nižšímu sebevědomí. Komunikační dovednosti ve smyslu umět si říct jsou sice důležité, nicméně bez samotného obsahu komunikace (o co si můžu říct) za mě nejsou samospásné.

Dobře zvolené volitelné kurzy

    Můj první pocit z kurzu dluhového poradenství byl, že jsem od toho čekala víc. Jenže pak mi došlo, že z toho možná jen já dělám přílišnou vědu a že tohle bohatě stačí – že žádné víc není, protože ti pečující možná nepotřebují nic jiného než vyslechnout, systematicky probrat příjmy, výdaje a zdroje a ujistit, že případná insolvence je zvládnutelná. A že jen já potřebuji být přehnaně kompetentní, abych náhodou něco nezkazila.

    Kurz Namaste Care pro mě byl velkým zážitkem, z něhož jsem si odnesla pocit, že tohle bych mohla zvládnout i já. Včetně strašáka v podobě shánění všeho potřebného, což mi opravdu, ale opravdu nejde (neumím ani pořádně vybrat a koupit dárek a absence zraku se tu spojuje dohromady s tím, co je, resp. není v hlavě). Proto mě uklidnilo, že celý proces je dostatečně popsán i pro blbce jako já, a že si podle toho dokonce i já umím rámcově představit, jak bych setkání Namaste Care organizovala a kde bych co sehnala. Oceňuji i upozornění na různorodé reakce klientů, neboť mi to nesmírně pomůže v praxi, kdy už tak budu řešit nedostatečnou verbální odezvu, a z toho pramenící nejistotu, jak na tom kdo je, jestli mě někdo vůbec vnímá a jestli tam nejsem úplně mimo mísu.

Má budoucí specializace? Zřejmě povídač.

    Samotná stáž pro mě byla přínosem v tom smyslu, že jsem si mohla opět vyzkoušet dosavadní i nově získané dovednosti. Oproti odborným praxím v rámci studia jsem se při jejím domlouvání i absolvování cítila svobodnější, jelikož jsem nemusela vnitřně řešit, že se mi určitě zase nepodařilo provozovat sociální práci, jak to po nás logicky (v ideálním případě) chtějí na fakultě. Svůj handicap jsem využila jako benefit, díky kterému se zamaskovala má neschopnost vymýšlet aktivity. Nejsem si jistá, zda je to tak docela správná strategie, nicméně klienty i pracovníky domova se zvláštním režimem to bavilo. Navíc jsem zjistila, že dokážu relativně flexibilně reagovat na skupinku seniorů s demencí, a povídat si s nimi i o něčem jiném než o zážitcích ze života bez zraku (např. když jedna klientka během našeho povídání začala intenzivně reagovat na právě vznikající vánoční výzdobu, bez větších problémů jsem se se se skupinkou začala bavit o Vánocích). Nevím, zda bych se časem mohla stát slušným vymýšlečem programu, z pohledu seniorů jsem ale určitě slušný bavič, povídač a trochu i předčitatel.

    Vlastní uplatnitelnost na pozici aktivizačního pracovníka se mi nepodařilo přesně posoudit, neboť do jeho kompetencí patří i činnosti, které by s ohledem na mou nepraktičnost a špatnou orientaci v interiéru v rámci týdenní stáže nebylo bezpečné zkoušet, jako např. hlídání a dolévání pití, doprovod klienta na aktivizaci apod. Největší obavu bych měla z toho, že neuhlídám, když se někomu např. udělá nevolno a není schopen to sám říct. Čistě teoreticky by při nalezení té správné karty našeho pomyslného pexesa bylo možné poskládat úvazek z individuálních a skupinových aktivit a dodělat si např. muzikoterapii nebo trénink paměti. Za zvážení stojí i nápad s podporou pečujících, kteří by se s nevidomým mohli cítit komfortněji. Na stáži jsem to však nenabízela – jednak proto, že by asi bylo lepší mít více času a vzájemně se lépe poznat, jednak proto, že mám sice odchozené, nicméně nedokončené bakalářské studium, takže abych si na to troufla, muselo by to přijít spontánně a nesměla bych nad tím přemýšlet. Možná by stálo za to si kromě absolvovaného dluhového poradenství dodělat i nějaký další kurz nebo výcvik (např. koučink, psychoterapeutický výcvik, krizovou intervenci apod.). Je to však něco, co mi nikam neuteče a o čem se mi bude snáze rozhodovat v návaznosti na konkrétní zkušenosti z projektu než bez nich.

Korektivní zkušenost: Víc než přidaná hodnota

    Projekt pro mě celkově byl i jakousi korektivní zkušeností. Díky tomu, že s námi pracovali lektoři zvenčí (tj. z otevřeného trhu práce), jsme si mohli vyzkoušet, že předsudky vůči lidem se zrakovým postižením nemusejí být takové, jaké si je představujeme. Např. jsem si myslela, že když si vezmu na poznámky pouze braillský displej, bude to působit neobvykle a zaměstnavatel se možná lekne, že potřebuji nějaké exotické speciální pomůcky. Když jsem to ale v žertu prohodila na jednom ze setkání, lektorka to viděla jinak: prý by to vnímal pozitivně, protože něco ovládám. Stejně tak když jsem na úvodní schůzce ke stáži z mého pohledu příliš zdlouhavě hledala něco v telefonu, pracovníci mě obdivovali, jak dobře s ním pracuji, aniž bych jakkoli dala najevo, že stojím o zpětnou vazbu v této oblasti. Když jsme měli na workshopu s personalistou odprezentovat medailonek o sobě, připadalo mi nejpraktičtější ho napsat, poněvadž při hledání práce to bude také písemně. Jenže jsem neměla braillský displej a neumím číst nahlas z hlasového výstupu. Nenapadlo mě tedy nic lepšího než se dovolit, abych to mohla pustit VoiceOverem. Vnímala jsem to jako hodné exota, ale co už? – Jinak to neumím. Lektor mou prezentaci považoval za skvělou a část oné telefonní produkce se následně objevila i v propagačním videu na sociálních sítích Spolu s vámi. Takže ono to zřejmě jde i takhle.

    Dalším příjemným překvapením bylo, když nám nevidomý lektor vyprávěl svůj příběh a sdělil nám, že nemůže vykonávat konkrétní povolání, protože neumí číst nahlas. Velice mě to udivilo – myslela jsem, že nevidomý člověk, který se chce integrovat do společnosti, si nemůže dovolit něco podobného neumět. Dalo mi to naději, že nemusím být „tou nejlepší nevidomkou“, abych měla právo začlenit se do společnosti a na trh práce. Je hezké slyšet, co vše lze s handicapem dokázat. Jenže ještě důležitější je slyšet, že když to nedokážu a není to mou rozmazleností nebo nedostatkem snahy, nic se neděje. Že se můžu vykašlat na výkon, a místo toho použít kreativitu. Že v tom celém může být mnohem víc svobody, než k jaké jsem byla vedena. Že nemusím přestat být sama sebou a začít být dobrou vizitkou pojmu „samostatný nevidomý“, abych v životě obstála a nikomu neuškodila.

    Na tomto místě chci obzvlášť ocenit přítomnost nevidomého psychoterapeuta. Byla bych ráda, kdyby podobnou podporu dostali i účastníci budoucích běhů projektu. Když vám totiž některé věci řekne člověk se stejným postižením, který je zároveň odborníkem na svém místě a dokáže jednat laskavě a bezpředsudečně, je snazší uvěřit, že by to mohla být skutečně pravda. Myslím si, že by v podobných projektech měli být lektoři se zrakovým postižením i bez něj, aby účastník zažil korektivní zkušenost zevnitř cílové skupiny i mimo ni. Obě totiž mají své nezastupitelné místo a měly by přijít tak nějak dohromady.

    Přála bych následujícím ročníkům, aby měli stejně jako my možnost pětidenního kempu, kde se (obzvlášť v příjemném prostředí) načerpá větší dávka korektivní zkušenosti najednou. To na mě osobně mělo větší účinek, než kdyby bylo vše popisované roztahané do několika sobot. Za mě je nejlepší něco mezi, aby účastník obdržel větší dávku přijetí, ale zároveň nějaká ta troška zbyla i na předcházející i následující soboty, a vše se tak důkladně uleželo.

Závěr

    Projekt Boj o job má z mého pohledu obrovský potenciál v tom, že dalece přesahuje oblast nalezení zaměstnání a zaměřuje se na celkový seberozvoj účastníka. Nebylo to biflování informací, byl to prožitek. Přála bych si, aby jakékoli vzdělávání na citlivější primární či sekundární téma, jako jsou předsudky, diskriminace, obavy a sebepřijetí, probíhalo právě takhle. S lektory zevnitř cílové skupiny i z řad intaktní veřejnosti, korektivními zážitky, citlivou zpětnou vazbou a podpůrnými skupinovými i individuálními setkáními. Aby všichni lektoři zevnitř cílové skupiny měli stejně pokrokový pohled na věc jako Matěj Žaloudek, který vám bez obalu řekne, že nemáte povinnost dělat dobrou vizitku nevidomým a že jediný, koho reprezentujete, jste vy sami (a že ten průměrný nevidomý, kterému se snažíte stačit, dost možná ani neexistuje). Aby prostředí a atmosféra byly vždy tak příjemné, jako jsem to zažila já.

    Mile mě překvapilo, že z mého pohledu nakonec nebylo cílem projektu narvat nás na trh práce, abychom teda sobě i druhým ukázali. Bylo jím spíš dát nám potřebné kompetence a pomoci nám zjistit, jestli a jak na něj vůbec chceme, v čem jsme doma a na co máme. S údivem jsem zjistila, že k nám tak přistupují i lektoři zvenčí. Např. personalista se na nás nedíval jako na přemotivované hledače zaměstnání, nýbrž jako na lidi se zájmem, kterým pomůže zjistit, jestli do té práce vůbec chtějí. Není to z mé strany kritika, ale veliká pochvala. Méně musení pro mě osobně totiž znamená více prostoru pro mé vlastní pocity a chtění – pro to, abych se mohla svobodně projevit taková, jaká jsem. (O nechtění netřeba uvažovat – kdybych neoplývala vůbec žádnou motivací, k přihlášení do projektu bych se přeci nakonec neodhodlala.)

    To hlavní, co si z projektu odnáším, je kromě získaných informací i větší sebejistota, odhodlání a naděje. Hned prvním hmatatelným výsledkem je, že jsem se konečně „rozhoupala“ a po delší době se opět rozhodla přizvat si ke svým osobním záležitostem psychoterapii. Což mi ve výsledku pomůže i v pracovním životě, obzvlášť pokud opravdu zakotvím v sociálních službách. Další pozitivní dopady snad ještě ukáže čas, negativní se nepředpokládají.

Simona Zvelebilová