Studentka Simona: Co mi dal projekt BOJ O JOB

Studentka Simona: Co mi dal projekt BOJ O JOB

Jedna z absolventek prvního ročníku vzdělávacího programu BOJ O JOB, influencerka Simona Zvelebilová, pro nás (nebo spíš pro vás) na následujících řádcích shrnula, jak program probíhal a co jí účast v něm dala.Pojďte si počíst!

 

Simoniny upřímné zpětné vazby si velmi vážíme a děkujeme za ni!

Pro čtenáře ještě podotýkáme, že jde o autorčin osobní pohled, odrážející její potřeby a preference. Proto věříme, že nikdo určité postřehy nebude brát jako výtky nebo dogmata.

Počáteční obavy

    Přiznám se, že jsem váhala, jestli se do projektu přihlásit. Spadala jsem sice do cílové skupiny, ale měla jsem už delší dobu rozložené studium a byla jsem (a vlastně pořád jsem) ve fázi, kdy mi všechno jde pomalu a nic nepotřebuji víc než klid. Navíc jsem si nebyla jistá, zda do sociálních služeb patřím a zda tam chci být, a nechtěla jsem zabírat místo vhodnějším. Myslela jsem si, že nejsem pro projekt dost dobrá a že určitě zklamu. Zároveň jsem se obávala spolupracovat s dalšími nevidomými vč. Organizátorů, poněvadž vím, jak se sami lidé se zrakovým postižením umějí jeden s druhým srovnávat a mít vůči sobě navzájem předsudky. Nakonec jsem se však odhodlala s tím, že když se mi to nebude líbit, jsem dost silná, abych to vydržela, a když se nebudu líbit já, nedá se nic dělat. Tak trochu jsem doufala, že bude přeplněná kapacita a že mi třeba nezavolají.

    Že mé obavy byly neoprávněné, jsem pochopila už na úvodním setkání. Od začátku mezi námi panovala velmi přátelská atmosféra a sedli jsme si i jako skupina. Toto nastavení nám vydrželo až do konce projektu. Seznamovací den byl za mě velmi dobře sestaven: organizační věci a bohatý prostor na představení a sdílení dopoledne, a odpoledne pár interaktivních seznamovacích her, abychom neusnuli a dobře si zapamatovali jména. Zkrátka aktivity, vhodné pro odbourání případných bloků. Jakmile to začalo, pochopila jsem, že tady mi bude dobře.

Odkaz na stránku projektu BOJ O JOB

Hodnocení jednotlivých částí projektu

 

Gerontologie rychle, spolehlivě, prakticky

Následující vzdělávací část byla takovým malým, ovšem velmi praktickým a interaktivním opakováním z gerontologie. Jen víc zaměřeným na praxi – na to, jak tomu seniorovi vlastně je, s čím se potýká a co potřebuje. A také kdo o něj jak pečuje, kolik toho je a kde bychom v tom mohli být my. Za mě to byla dobrá výbava pro práci se seniory, v mém případě hlavně pro zvýšení sebevědomí, že bych to díky postřehům z praxe mohla zvládnout a že by se tam někde mohlo najít místečko i pro mě. Že bych se možná měla přestat zaměřovat na pozici sociálního pracovníka, a místo toho se zamyslet, jestli by mé znalosti nešly využít a rozvinout i jiným způsobem (což rozhodně nevnímám jako jejich degradaci – v praxi spíš naopak).

Jak konkrétně dělají šaty člověka?

    S oblékáním jsem si moc nerozuměla. Módní stylistka byla připravena spíš na zpětnou vazbu ve smyslu „co můžeme ještě udělat, abychom vynikli“, zatímco mně by se více líbilo „co se stane, když nevyniknu, proč tady můžu zůstat sama sebou a tady už ne“. Když mi vidící řekne, že bych svůj vzhled mohla zlepšit ještě tak a tak, nemůžu si být tak docela jistá, jestli je to ještě v souladu s mými hodnotami. Např. rozumím tomu, že pokud budu nosit volné, pytlovité oblečení, může to uškodit mému celkovému dojmu. Jestliže mi ale vidící řekne, že bych mohla nosit pásek jako doplněk k šatům, nejsem si jistá, zda je to ještě v souladu s mou potřebou nebýt atraktivní pro muže, kteří mě uvidí. Myslím si ale, že jsem jediná, kdo to takhle cítil, a že to souvisí s mojí povahou. Potřebovala bych ještě tak jeden, dva podobné workshopy, abych si zvládla říct o způsob, kterým to dokážu lépe zpracovat.

    Vím ale, jak působí společenské oblečení, které mám ve skříni, a co bych tak zhruba měla dokoupit, abych v práci vypadala k světu. A vymyslela jsem konkrétně pro sebe i jedno prosté šalamounské řešení: jednoduše se na místě činu zeptat na dress code, a mít tak jistotu, že nebudu oblečená výrazně jinak než mí kolegové. Možná se pak dovím, že to nemusím řešit vůbec, jako se mi to stalo na stáži. Myslím, že kdyby mi teď zemřeli vidící rodinní příslušníci, asi bych si dokázala obstojně vybavit šatník. Takže jsem si přeci jen něco odnesla.

S podporou nejdál dojdeš

    Velmi oceňuji workshop s personalistou, který má zkušenost se ziskovým i neziskovým sektorem. Nejen z něj si odnáším dojem, že hledání práce je, stejně jako mnohé další oblasti lidského života, spíše než boj s předsudky takové pexeso, kdy se sejdou lidé a představy, sedne si to a bude to k sobě pasovat. Lepší strategií než přemýšlet, co všechno neumím a že mě určitě nikdo nevezme, protože se říká, že …, je snažit se k sobě najít shodnou kartu. Vím, výsledek může být v obou případech stejný. Jen ten proces se pak jeví jako kreativnější a radostnější. Což má pochopitelně za následek vyšší sebevědomí, lepší kvalitu života, a ve výsledku větší produktivitu a činorodost.

    Personalista se na nás vůbec nedíval jako na potenciální uchazeče, se kterými bude více práce, nýbrž jako na rovnocenné partnery. Zatímco vidící okolí nás někdy varuje, že když budeme příliš dlouho studovat nebo se jinak připravovat na budoucí povolání, zaměstnavatelé vzniklou díru v životopise neocení, tady s tím nebyl žádný problém. Nevěděla jsem, že vůbec smím brát ohled na své hodnoty, jako např. potřeba mít ohraničenou pracovní dobu, být ve večerních hodinách sama se sebou a s rodinou apod. Sice jsem si je napsala už do přihlášky, ale to jen proto, že jsem navzdory informacím od okolí měla naději, že bych to přeci jen mohla mít podle sebe. A ta naděje se teď jaksi zhmotnila …

    Poněkud mě překvapila informace, že bude působit lépe, když se nevidomý uchazeč o zaměstnání po předchozí domluvě nechá personalistou vyzvednout před budovou, než když dorazí s doprovodem. Domnívala jsem se, že je tomu přesně naopak, poněvadž v prvním případě okamžitě vyvolám dojem, že se mnou bude příliš mnoho práce, zatímco v tom druhém jsem si vše zařídila sama a nikdo z organizace se o mě nemusel starat. Personalista mi to vysvětlil tak, že existuje rozdíl mezi pomocí a podporou, takže zatímco pomoc onou překážkou skutečně být může, poskytnutí podpory by mělo být samozřejmé. Toto praktické rozdělení mi pomáhá i v dalších oblastech života, jelikož je pro mě najednou jednodušší něco potřebovat. Např. bych si troufla doptat se v jednodušším interiéru, což jsem sice i dříve technicky uměla, nicméně to pro mě nebylo přirozené. Když si ale řeknu, že vlastně nic extra nechci – že jsem normální člověk a to, co přijímám, není pomoc, nýbrž podpora, je hned všechno jednodušší.

    Na stáži jsem si rovnou ověřila, že to funguje: když jsem do domova dorazila samostatně a v rámci běžného small talku sdílela s dočasnými kolegy pár zážitků s nepravoúhlými ulicemi, popisem od Navigačního centra SONS a prozatím krkolomnou prací s navigací, nikdo se ani nepozastavil nad tím, že je pro mě v důsledku špatné paměti, absence navigace či popisu a překážek v podobě vozíků a jiného vybavení obtížné zorientovat se v budově. (Samozřejmě jsem v rámci small talku nezapomněla dodat, že kdyby mé působení v domově trvalo déle, vše potřebné bych se naučila.)

    Ale za ty chodce s doprovodem se budu stejně bít, abychom měli zachovanou možnost volby pro ty, kteří se na určitý level samostatného bloumání dočasně či celoživotně necítí, ovšem jinak by byli nepostradatelnými zaměstnanci. Na individualitě každého z nás byl přeci postaven celý projekt. Jen by se to mělo dělat důstojně a nevidomý by neměl být pasivní – to je celé.

Sebezkušenostní aktivita: Zkouška důvěry - jedna z účastnic jistí Simonu, která se naklání dozadu.

Firma je smečka bez ohledu na handicap

    Neméně pozitivně na mě zapůsobil i workshop na téma Komunikace a týmová spolupráce. Dověděla jsem se, že podivné chování k nováčkovi v zaměstnání či nedostatečně odůvodněné odmítnutí zaměstnavatelem nemusí se zdravotním postižením vůbec souviset. Banalita? Možná, ale ne každému z nás by to došlo. Pořád je nám vtloukáno do hlavy, jak vůči nám zaměstnavatelé mají předsudky a jak nás společnost nechce. Kolik z nás se někdy zamyslelo nad otázkou, zda tyto naše předsudky o předsudcích někdy nejsou jediným mechanismem, jenž toto pomyslné soukolí ještě setrvačností drží v chodu? Nechci zlehčovat předsudky ze strany majoritní společnosti a tvrdit, že nejsou. Jen si myslím, že musíme začít u sebe a chovat se, jako by nebyly – dopředu je nepředpokládat.

    Z workshopu si kromě nejedné zajímavosti o fungování trhu práce a pracovního týmu odnáším i povzbudivou skutečnost, že neohrabaní jsou všichni – nejen já. Díky praktickému předvedení ještě praktičtějšího konceptu zpětné vazby vs soudu cítím větší jistotu v komunikaci a myslím, že bych poznala, kdy někdo do práce tahá osobní záležitosti a kdy poskytuje legitimní zpětnou vazbu. Podle mě mohou podobné workshopy pro nejednoho účastníka představovat odrazový můstek k přirozenějšímu sebepojetí a sebeprezentaci – nepůjdu tam s pocitem, že jsem nevidomá uchazečka o práci, která musí té majoritě dokázat, že to přece taky umí. Prorážet si takhle své místo na Slunci mi ve výsledku připadá mnohem komplikovanější a méně autentické, než když si ho půjdu prorážet jako já, které je to, ono, tamto a taky nevidomé. Lektorka nevěděla, jak jednat s nevidomými, ale ve výsledku na ní žádné obavy nebyly poznat. Tak proč bych se já měla stydět za to, že nemám zkušenost s nějakou konkrétní situací?

    A jeden bonus na závěr – dověděla jsem se, jak komunikovat své limity a potřeby tak, aby je rozumný zaměstnavatel respektoval (např. že nechci pracovat pod tlakem).

Vědět, co všechno ta technika umí

    Díky počítačovému workshopu jsem se zdokonalila v používání již známých aplikací (např. vyhledávání v e-mailu, práce s revizemi a komentáři v dokumentu apod.) a získala některé nové kompetence a návyky (práce s Google dokumenty, Google kalendář, cloudová úložiště). Ne že bych se všechno hned naučila a začala to v praxi používat, ale vím, že to existuje, na jakém principu to funguje a kde si to oprášit. Nebýt workshopu, nevěděla bych, že Google dokument lze přečíst i s odečítačem obrazovky. Během celého studia jsem žila v domnění, že to nelze, jelikož jsem nevěděla o nutnosti použít pár počátečních nastavení. Nebýt nabytých znalostí a získaných materiálů, nejspíš bych případnému zaměstnavateli tvrdila, že nejde něco, co ve skutečnosti jde. Díky workshopu ale vím, že pokud něco nebudu umět zprovoznit, měla bych se nejprve zeptat na místech, kde jsem už zvyklá pokládat technické dotazy. Stejně tak vím, na koho se obrátit, pokud při přijetí k novému zaměstnavateli zjistím, že není přístupná nějaká veřejnosti nepřístupná aplikace v rámci organizace. Oceňuji i zkušenosti lektorů z praxe, přesto (nebo právě proto) že nebyly prvoplánově součástí workshopu.

    Do budoucna bych se nebála rozšíření této vzdělávací části o informace o procesu úpravy pracovního místa (na koho se obrátit, pokud např. získám zaměstnání a firma mi bude pořizovat kompenzační pomůcky, jak probíhá proces přizpůsobení pracovního místa, o co si z technického hlediska lze říct apod.). Mě např. vůbec nenapadlo, že bych při seznamování s novou aplikací mohla požadovat delší čas na adaptaci s tím, že pokud jej nedostanu, zřejmě nejsme se zaměstnavatelem ta správná dvojice karet onoho pomyslného pexesa. Myslela jsem, že když už mě někam přijmou, měla bych „držet hubu a krok“, snažit se vyrovnat vidícím kolegům a nedávat najevo, že jsou pro mě nové věci obtížnější a zpočátku mi trvají déle. Takový postoj by podle mě do budoucna mohl vést k nedorozuměním mezi mnou a zaměstnavatelem nebo mému zbytečnému přepracování a/nebo nižšímu sebevědomí. Komunikační dovednosti ve smyslu umět si říct jsou sice důležité, nicméně bez samotného obsahu komunikace (o co si můžu říct) za mě nejsou samospásné.

 

Dobře zvolené volitelné kurzy

    Můj první pocit z kurzu dluhového poradenství byl, že jsem od toho čekala víc. Jenže pak mi došlo, že z toho možná jen já dělám přílišnou vědu a že tohle bohatě stačí – že žádné víc není, protože ti pečující možná nepotřebují nic jiného než vyslechnout, systematicky probrat příjmy, výdaje a zdroje a ujistit, že případná insolvence je zvládnutelná. A že jen já potřebuji být přehnaně kompetentní, abych náhodou něco nezkazila.

    Kurz Namaste Care pro mě byl velkým zážitkem, z něhož jsem si odnesla pocit, že tohle bych mohla zvládnout i já. Včetně strašáka v podobě shánění všeho potřebného, což mi opravdu, ale opravdu nejde (neumím ani pořádně vybrat a koupit dárek a absence zraku se tu spojuje dohromady s tím, co je, resp. není v hlavě). Proto mě uklidnilo, že celý proces je dostatečně popsán i pro blbce jako já, a že si podle toho dokonce i já umím rámcově představit, jak bych setkání Namaste Care organizovala a kde bych co sehnala. Oceňuji i upozornění na různorodé reakce klientů, neboť mi to nesmírně pomůže v praxi, kdy už tak budu řešit nedostatečnou verbální odezvu, a z toho pramenící nejistotu, jak na tom kdo je, jestli mě někdo vůbec vnímá a jestli tam nejsem úplně mimo mísu.

Ruce účastníků okolo kovové mísy s vodou a barevnými květy.

Má budoucí specializace? Zřejmě povídač.

    Samotná stáž pro mě byla přínosem v tom smyslu, že jsem si mohla opět vyzkoušet dosavadní i nově získané dovednosti. Oproti odborným praxím v rámci studia jsem se při jejím domlouvání i absolvování cítila svobodnější, jelikož jsem nemusela vnitřně řešit, že se mi určitě zase nepodařilo provozovat sociální práci, jak to po nás logicky (v ideálním případě) chtějí na fakultě. Svůj handicap jsem využila jako benefit, díky kterému se zamaskovala má neschopnost vymýšlet aktivity. Nejsem si jistá, zda je to tak docela správná strategie, nicméně klienty i pracovníky domova se zvláštním režimem to bavilo. Navíc jsem zjistila, že dokážu relativně flexibilně reagovat na skupinku seniorů s demencí, a povídat si s nimi i o něčem jiném než o zážitcích ze života bez zraku (např. když jedna klientka během našeho povídání začala intenzivně reagovat na právě vznikající vánoční výzdobu, bez větších problémů jsem se se se skupinkou začala bavit o Vánocích). Nevím, zda bych se časem mohla stát slušným vymýšlečem programu, z pohledu seniorů jsem ale určitě slušný bavič, povídač a trochu i předčitatel.

    Vlastní uplatnitelnost na pozici aktivizačního pracovníka se mi nepodařilo přesně posoudit, neboť do jeho kompetencí patří i činnosti, které by s ohledem na mou nepraktičnost a špatnou orientaci v interiéru v rámci týdenní stáže nebylo bezpečné zkoušet, jako např. hlídání a dolévání pití, doprovod klienta na aktivizaci apod. Největší obavu bych měla z toho, že neuhlídám, když se někomu např. udělá nevolno a není schopen to sám říct. Čistě teoreticky by při nalezení té správné karty našeho pomyslného pexesa bylo možné poskládat úvazek z individuálních a skupinových aktivit a dodělat si např. muzikoterapii nebo trénink paměti. Za zvážení stojí i nápad s podporou pečujících, kteří by se s nevidomým mohli cítit komfortněji. Na stáži jsem to však nenabízela – jednak proto, že by asi bylo lepší mít více času a vzájemně se lépe poznat, jednak proto, že mám sice odchozené, nicméně nedokončené bakalářské studium, takže abych si na to troufla, muselo by to přijít spontánně a nesměla bych nad tím přemýšlet. Možná by stálo za to si kromě absolvovaného dluhového poradenství dodělat i nějaký další kurz nebo výcvik (např. koučink, psychoterapeutický výcvik, krizovou intervenci apod.). Je to však něco, co mi nikam neuteče a o čem se mi bude snáze rozhodovat v návaznosti na konkrétní zkušenosti z projektu než bez nich.

Korektivní zkušenost: Víc než přidaná hodnota

    Projekt pro mě celkově byl i jakousi korektivní zkušeností. Díky tomu, že s námi pracovali lektoři zvenčí (tj. z otevřeného trhu práce), jsme si mohli vyzkoušet, že předsudky vůči lidem se zrakovým postižením nemusejí být takové, jaké si je představujeme. Např. jsem si myslela, že když si vezmu na poznámky pouze braillský displej, bude to působit neobvykle a zaměstnavatel se možná lekne, že potřebuji nějaké exotické speciální pomůcky. Když jsem to ale v žertu prohodila na jednom ze setkání, lektorka to viděla jinak: prý by to vnímal pozitivně, protože něco ovládám. Stejně tak když jsem na úvodní schůzce ke stáži z mého pohledu příliš zdlouhavě hledala něco v telefonu, pracovníci mě obdivovali, jak dobře s ním pracuji, aniž bych jakkoli dala najevo, že stojím o zpětnou vazbu v této oblasti. Když jsme měli na workshopu s personalistou odprezentovat medailonek o sobě, připadalo mi nejpraktičtější ho napsat, poněvadž při hledání práce to bude také písemně. Jenže jsem neměla braillský displej a neumím číst nahlas z hlasového výstupu. Nenapadlo mě tedy nic lepšího než se dovolit, abych to mohla pustit VoiceOverem. Vnímala jsem to jako hodné exota, ale co už? – Jinak to neumím. Lektor mou prezentaci považoval za skvělou a část oné telefonní produkce se následně objevila i v propagačním videu na sociálních sítích Spolu s vámi. Takže ono to zřejmě jde i takhle.

    Dalším příjemným překvapením bylo, když nám nevidomý lektor vyprávěl svůj příběh a sdělil nám, že nemůže vykonávat konkrétní povolání, protože neumí číst nahlas. Velice mě to udivilo – myslela jsem, že nevidomý člověk, který se chce integrovat do společnosti, si nemůže dovolit něco podobného neumět. Dalo mi to naději, že nemusím být „tou nejlepší nevidomkou“, abych měla právo začlenit se do společnosti a na trh práce. Je hezké slyšet, co vše lze s handicapem dokázat. Jenže ještě důležitější je slyšet, že když to nedokážu a není to mou rozmazleností nebo nedostatkem snahy, nic se neděje. Že se můžu vykašlat na výkon, a místo toho použít kreativitu. Že v tom celém může být mnohem víc svobody, než k jaké jsem byla vedena. Že nemusím přestat být sama sebou a začít být dobrou vizitkou pojmu „samostatný nevidomý“, abych v životě obstála a nikomu neuškodila.

    Na tomto místě chci obzvlášť ocenit přítomnost nevidomého psychoterapeuta. Byla bych ráda, kdyby podobnou podporu dostali i účastníci budoucích běhů projektu. Když vám totiž některé věci řekne člověk se stejným postižením, který je zároveň odborníkem na svém místě a dokáže jednat laskavě a bezpředsudečně, je snazší uvěřit, že by to mohla být skutečně pravda. Myslím si, že by v podobných projektech měli být lektoři se zrakovým postižením i bez něj, aby účastník zažil korektivní zkušenost zevnitř cílové skupiny i mimo ni. Obě totiž mají své nezastupitelné místo a měly by přijít tak nějak dohromady.

    Přála bych následujícím ročníkům, aby měli stejně jako my možnost pětidenního kempu, kde se (obzvlášť v příjemném prostředí) načerpá větší dávka korektivní zkušenosti najednou. To na mě osobně mělo větší účinek, než kdyby bylo vše popisované roztahané do několika sobot. Za mě je nejlepší něco mezi, aby účastník obdržel větší dávku přijetí, ale zároveň nějaká ta troška zbyla i na předcházející i následující soboty, a vše se tak důkladně uleželo.

 

Závěr

    Projekt Boj o job má z mého pohledu obrovský potenciál v tom, že dalece přesahuje oblast nalezení zaměstnání a zaměřuje se na celkový seberozvoj účastníka. Nebylo to biflování informací, byl to prožitek. Přála bych si, aby jakékoli vzdělávání na citlivější primární či sekundární téma, jako jsou předsudky, diskriminace, obavy a sebepřijetí, probíhalo právě takhle. S lektory zevnitř cílové skupiny i z řad intaktní veřejnosti, korektivními zážitky, citlivou zpětnou vazbou a podpůrnými skupinovými i individuálními setkáními. Aby všichni lektoři zevnitř cílové skupiny měli stejně pokrokový pohled na věc jako Matěj Žaloudek, který vám bez obalu řekne, že nemáte povinnost dělat dobrou vizitku nevidomým a že jediný, koho reprezentujete, jste vy sami (a že ten průměrný nevidomý, kterému se snažíte stačit, dost možná ani neexistuje). Aby prostředí a atmosféra byly vždy tak příjemné, jako jsem to zažila já.

    Mile mě překvapilo, že z mého pohledu nakonec nebylo cílem projektu narvat nás na trh práce, abychom teda sobě i druhým ukázali. Bylo jím spíš dát nám potřebné kompetence a pomoci nám zjistit, jestli a jak na něj vůbec chceme, v čem jsme doma a na co máme. S údivem jsem zjistila, že k nám tak přistupují i lektoři zvenčí. Např. personalista se na nás nedíval jako na přemotivované hledače zaměstnání, nýbrž jako na lidi se zájmem, kterým pomůže zjistit, jestli do té práce vůbec chtějí. Není to z mé strany kritika, ale veliká pochvala. Méně musení pro mě osobně totiž znamená více prostoru pro mé vlastní pocity a chtění – pro to, abych se mohla svobodně projevit taková, jaká jsem. (O nechtění netřeba uvažovat – kdybych neoplývala vůbec žádnou motivací, k přihlášení do projektu bych se přeci nakonec neodhodlala.)

    To hlavní, co si z projektu odnáším, je kromě získaných informací i větší sebejistota, odhodlání a naděje. Hned prvním hmatatelným výsledkem je, že jsem se konečně „rozhoupala“ a po delší době se opět rozhodla přizvat si ke svým osobním záležitostem psychoterapii. Což mi ve výsledku pomůže i v pracovním životě, obzvlášť pokud opravdu zakotvím v sociálních službách. Další pozitivní dopady snad ještě ukáže čas, negativní se nepředpokládají.

 

Simona Zvelebilová

 

První ročník projektu BOJ O JOB finišuje. Už chystáme další!

První ročník projektu BOJ O JOB finišuje. Už chystáme další!

Náš inovační projekt, zaměřený na podporu zaměstnávání nevidomých a slabozrakých absolventů, se v roce 2024 chýlí k závěru. Několik účastníků programu ještě čeká stáž, jiní už ji mají za sebou. Vedení projektu nyní program vyhodnocuje a zároveň chystá harmonogram dalšího ročníku. A co že nás v roce 2025 čeká?

 

Po zkušenostech z letošního, pilotního ročníku vzdělávacího programu, jsme se rozhodli pro několik menších i větších změn.

O svůj job budeme bojovat napříč obory

    • Zrakově postižené studenty a absolventy, kteří by o vstup do programu měli zájem, bude zásadní informace, že BOJ O JOB už nebude zaměřen pouze na jeden obor. Zatímco v roce 2024 jsme se zaměřili na studenty a absolventy sociálních oborů, od roku 2025 již bude otevřen všem vysokoškolákům a absolventům.
    •  A to je další změna oproti letošnímu roku. Zatímco letos se mohli hlásit i žáci středních škol, nyní bude program otevřen již jen absolventům vyšších odborných škol a vysokoškolákům s minimálně dokončeným bakalářským studiem. Proč? Protože chceme, aby se do programu zapojili jen motivovaní a zralí zájemci, kteří to na cestě za svou kariérou myslí vážně.
    •  S tím souvisí i další změna, a tou je finanční spoluúčast. Zájemci o vstup do programu budou hradit jednorázový poplatek, který bude sloužit jako příspěvek na vzdělávací část programu (kurzy, semináře a workshopy) a pětidenní sebezkušenostní kemp.

 Podrobné informace i přihlašovací formulář připravujeme. Sledujte náš web a Facebook, ať vám nic neuteče!

O KROK dál: Nový běh, nový partner

Se změnou zaměření souvisí i navázání nové spolupráce. Letos nám se sociálním zaměřením vzdělávacího programu hodně pomohla organizace Jsme MILA, z. s., která šíří osvětu v otázce zkvalitňování péče o seniory, zvýšení prestiže pečovatelských profesí a podporu formálně i neformálně pečujících.

 V příštích dvou letech nám bude partnerem pracovní agentura O KROK, s. r. o. Ta se zaměřuje na zaměstnávání lidí s hendikepem a propojování zaměstnavatelů se zdravotně znevýhodněnými uchazeči o práci. Její zaměření je tedy naprosto totožné s cíli projektu BOJ O JOB a my věříme, že naše spolupráce má skvělé vyhlídky.

 Středisko Teiresiás při brněnské Masarykově univerzitě nejen, že bylo partnerem projektu BOJ O JOB v roce 2024, ale spolupracuje s námi už od roku 2023. Proto se o otázky přístupnosti a IT gramotnosti bude ve vzdělávacím programu BOJ O JOB starat i v roce příštím.

Jaký byl první ročník projektu?

 Pro nás, jako organizátory, i účastníky programu spočíval hlavně ve sbírání zkušeností, ale také vzájemném obohacování. Přihlásilo se deset účastníků, program dokončilo a stáž absolvovalo (nebo ještě absolvuje) šest z nich. Tahle šestice statečných programem prošla s maximální zodpovědností a nasazením podniknout patřičné kroky na cestě za svou budoucí kariérou. A nejen to. Účastníci vytvořili velmi přátelský kolektiv a už nyní je jasné, že kamarádské vztahy budou pokračovat i nadále. I my jsme rádi, že jsme tyto mladé a motivované studenty blíže poznali.

 

Pojďte se podívat na stručný videoprůřez vzdělávacím programem.

Projekt byl realizován díky finanční podpoře Nadačního fondu Českého rozhlasu a sbírkového projektu Světluška, Nadace ČEZ a EPP Pomáhej pohybem a firmě KPMG Česká republika. Děkujeme!

Logo Světluška, NF ČRo
Logo Nadace ČEZ
Logo KPMG Česká republika.
Za přístupnější kulturu pro všechny

Za přístupnější kulturu pro všechny

V polovině září jsme se v Českých Budějovicích zúčastnili prvního ročníku projektu Otevřené sezony. Ten se zaměřuje na odstranění bariér v kultuře a umění.

Workshop audiopopisu centra a památek města

Ve čtvrtek 19. září se ředitelka Spolu s vámi Šarlota Polášková účastnila vycházky po kulturních organizacích. Při interaktivní procházce, kde byli i lidé na vozíku, se mluvilo o konkrétních překážkách a o tom, jak plánovat veřejný prostor s ohledem na přístupnost.

Šarlota Polášková byla i konzultantkou na workshopu audiopopisu, který vedl Rafal Lis. Audiopopisy fungují pro zpřístupňování kultury nevidomým a slabozrakým lidem. Slovy shrnují zásadní vizuální obsah. 

Sochy v centru města se staly prvními objekty zapsanými do nové online knihovny – databáze audiopopisů. Ta bude do roku 2028 sloužit obyvatelům i návštěvníkům Českých Budějovic.

 A jakým dalším tématům se Otevřená  sezóna věnovala? 

Setkání nad plánem přístupnosti

Týden začal setkáním k plánu přístupnosti Evropského hlavního města kultury. Diskutovalo se o příkladech toho, jak může přístupnost na kulturních akcích vypadat, a o tom, jaká řešení jsou nejlepší. U jednoho stolu se sešli lidé se zdravotním znevýhodněním, zástupci kulturních organizací, představitelé města i neziskového sektoru.

 Výsledkem diskuzí je plán na vznik Aliance pro přístupnost. Ta bude sdružovat lidi s postižením, organizace, které s nimi pracují a další lidi, jichž se téma přímo týká nebo v něm mají odbornou zkušenost. Bude nabízet konzultace, zpětnou vazbu, pomoc při realizaci projektů vytvořených v rámci EHMK i zájemcům z místní kulturní scény.  Zároveň bude spuštěna půjčovna vybavení pro přístupnost při pořádání kulturních akcí.

Co je Otevřená sezóna?

  • Týden setkávání, diskuzí, mapování, praktických ukázek i společné tvorby se zaměřil na bariéry, kterým čelí lidé s postižením všude tam, kde se kultura odehrává: v budovách, během programu, při prezentaci uměleckých děl, na festivalech i v propagaci. Účastníci také zkoumali překážky v komunikaci kulturních organizací.
  • Udělat kulturu přístupnější pro všechny se České Budějovice zavázaly v přihlášce na Evropské hlavní město kultury 2028.

Školení v kulturních organizacích 

V rámci týdne proběhla i školení v kulturních organizacích, a také setkání s jejich vedením a zaměstnanci. Na jejich základě vznikla mapa a seznam přístupnosti.

O zahraniční zkušenosti se podělila Agata Etmanowicz z organizace Impact Audience. Celé akce se zúčastnili i zástupci města, včetně radního Zbyňka Sýkory.

Věděli jste, že…

V Evropské unii žije 100 milionů lidí, kteří mají nějaký druh postižení – fyzické, mentální, intelektuální nebo smyslové. S tím, jak populace stárne, počet stále roste.

Představení kultury neslyšících

Součástí bylo i setkání s komunitou neslyšících. Promítnuty byly dva krátké filmy – Tiché dítě a Jsem Coda a navázali společnou debatou o životě, kultuře a jazyku neslyšících. Hostem byl Jan Borovanský z Budějovického spolku neslyšících a Lucie Novotná z Tichého světa.

Psaná čeština není pro neslyšící většinou hlavním způsobem komunikace. Textová brožura se proto u velké části neslyšících setká s menším úspěchem, než když se využije znakový jazyk. Již nyní vznikají v jihočeské metropoli videa, která znakují přímo neslyšící v českém a mezinárodním znakovém jazyce.

Pomocí znakového jazyka se ale dá interpretovat i hudba. Využít se dá i při divadelních představeních.

Vzdělávací část programu BOJ O JOB jede naplno

Vzdělávací část programu BOJ O JOB jede naplno

V sobotu 8. června se už podruhé v Praze sešli účastníci vzdělávacího programu BOJ O JOB, aby načerpali znalosti o tom, jakou péči potřebují lidé v seniorském věku.

 

Kurz s názvem Základy zdravovědy se zaměřením na seniory odvedla Lenka Tehrany z organizace Jsme MILA, z. s., a rozhodně nešlo o žádnou suchopárnou teorii. Lektorka účastníky seznámila s poznatky z vlastní bohaté praxe v přímé péči.

Lenka Tehrany - Jsme MILA, z. s.

PhDr. Lenka Tehrany, Ph.D.

 

Téměř 14 let se pohybuje ve službách pro seniory. Začínala jako dobrovolnice u přeživších holocaustu, poté prošla různými profesemi v přímé péči. Působila i v manažerských pozicích v terénní i pobytové službě. Nyní je v MILE specialistkou v sociálních službách.

Probíraly se například různé zdravotní obtíže, se kterými se mohou kurzisté setkat v generaci seniorů, kteří jsou v současnosti klienty pečovatelských služeb. Nechyběly ani cvičení a ukázky, jak s klienty komunikovat, jak k nim přistupovat nebo jak se chovat při případném slovním či fyzickém napadení.

 

Účastníci, zrakově znevýhodnění studenti či absolventi sociálních oborů, kromě toho sdíleli své představy o budoucím profesním uplatnění. Bylo skvělé vidět, že všichni jsou pro práci v oboru motivovaní a mají jasno, zda chtějí rozvíjet kariéru v přímé péči, v aktivizaci nebo na pozici sociálních pracovníků. To nám i partnerské organizaci MILA pomůže s výběrem vhodného zařízení pro jejich podzimní stáž.

 

Další setkání čeká frekventanty 22. června opět v Praze. V červenci pak bude následovat několikadenní vzdělávací kemp.

 

 

Partneři projektu

Logo Světluška, NF ČRo
logo Středisko Teiresiás
logo Mila, z. s.
Tyfloturistický oddíl, z. s.
BOJ O JOB s podporou Nadace ČEZ

BOJ O JOB s podporou Nadace ČEZ

Určitě už jste zaznamenali náš půlroční vzdělávací program BOJ O JOB pro zrakově postižené studenty sociálně zaměřených oborů. Ten teď získal na svůj rozvoj prostředky od Nadace ČEZ. A stojí za tím vaše aktivita: Chodili jste, jezdili na kole a běhali. A pak jste nás podpořili body v mobilní aplikaci EPP – Pomáhej pohybem Nadace ČEZ.

 

Jsme nadšení a dojatí! Potřebovali jsme 300 000 bodů a jen díky vám všem jsme je posbírali za necelé dva dny. Vážíme si i všech těch, kteří výzvu sdíleli. Moc děkujeme!

logo projektu

Jak to funguje?

Mobilní aplikace EPP od Skupiny ČEZ – Pomáhej pohybem je nástroj, díky kterému má uživatel možnost vlastním aktivním pohybem určovat, které projekty a v jaké výši má Nadace ČEZ finančně podpořit.

Partneři projektu

Logo Světluška, NF ČRo
logo Středisko Teiresiás
logo Mila, z. s.
Tyfloturistický oddíl, z. s.
První setkání účastníků programu BOJ O JOB se vydařilo

První setkání účastníků programu BOJ O JOB se vydařilo

V sobotu 11. května v Praze proběhlo úvodní setkání účastníků programu BOJ O JOB. Ředitelka Spolu s vámi a garantka projektu Šarlota Hambergerová s radostí přivítala odvážné zrakově postižené absolventy sociálních oborů z celé republiky, kteří se rozhodli udělat maximum pro svůj další osobní i profesní rozvoj.

První setkání se neslo ve velmi příjemném duchu a bylo plné zážitků. Každý z účastníků se představil, proběhla i tzv. ledolamka (icebreaker hra), jejímž prostřednictvím se všichni lépe poznali a navázali hlubší vztah. Následovalo vypracování základních dohod, na nichž bude následující spolupráce probíhat.

Setkání proběhlo v klubovně Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých (SONS), které tímto děkujeme za spoluprác!

logo projektu

Inovační projekt BOJ O JOB

BOJ O JOB si klade za cíl zvýšit uplatnitelnost zrakově postižených lidí na trhu práce a zároveň osvětlit zaměstnavatelům, že zrakově postižení mohou být kvalitními zaměstnanci.

Organizace Spolu s vámi, z. ú., účastníkům nabídne semináře, konzultace a stáž. Zároveň proškolí personál vybraných pracovišť v otázce zaměstnání hendikepovaného pracovníka, specifik komunikace i zpřístupnění pracoviště.
Více o projektu »

Ostrý běh programu odstartuje v červnu

V následujících měsících účastníky čekají různá školení, semináře a konzultace zaměřené na sebeprezentaci, práci v týmu a obsluhu ITC technologií využívaných v sociálních službách. Vybraní kurzisté také na podzim absolvují stáž v domově pro seniory.

První kurzy se uskuteční v červnu, kdy proběhnou semináře, na nichž lektorka z organizace  MILA Lenka Tehrany předá své letité zkušenosti z oblasti péče o seniory, sebepéče, osobního rozvoje a dalších souvisejících oborů.

 Všem účastníkům projektu navíc bude v roli kouče k dispozici psychoterapeut Matěj Žaloudek. Ten byl přítomen i na sobotním setkání a spolupodílel se na přípravě jeho programu.

 

Děkujeme Nadačnímu fondu Českého rozhlasu za to, že nám svou finanční i další podporou umožňuje projekt BOJ O JOB realizovat!

Partneři projektu

Logo Světluška, NF ČRo
logo Středisko Teiresiás
logo Mila, z. s.
Tyfloturistický oddíl, z. s.

TOPlist ("neviditelný bod") 824752